THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z těžce zkoušené části země – z míst, kde jsou pláně nasáklé krví bitevních vřav, z míst, která byla pustošena, pálena a pleněna, z míst, která jsou neustále ostřelována mořskou solí štiplavého a studeného baltského větru. Z míst, která jsou po staletí pod nadvládou boha hromu – Perkonase. Z míst, ve kterých žijí lidé, jenž mají skálopevnou polskou hrdost, velké ruské srdce a neústupnou německou bojovnost se hlasitě ozývá nepoddajný kvartet, který za zvuku kytarové smrště opěvuje historii své domoviny – historii Pruska.
Název si nacionalisté TVANGESTE zvolili dle historické části svého rodného města – Kaliningradu. Základy tohoto seskupení se datují na rok 1996 a o dva roky později hudební čtveřice stabilizovala svou sestavu i svůj repertoár, kterému sami hrdě přisuzují označení symfonický melodický black metal. Přes rozbouřený Balt i přes území starých vikingských kmenů se pak trmáceli se zbrusu novým nákladem mračné orchestrální kompozice a zakotvili v norských fjordech, u společnosti Valgalder Records. Po debutu z roku 2000 se pevně opřeli do vesel a v roce 2002 přivážejí čerstvou porci třičtvrtěhodinové kovové potravy – koncepčního alba „Firestorm“ s převyprávěnou starou pruskou legendou.
Střednětempé až pomalé kytarové hřmění a pomalejší rytmus těžkých riffů jsou hlavními náplněmi černé oblohy. Nijak výrazově precizní, avšak mohutně působivé a rozhodně stojící pevně jako hlavní neotesaný kmen melodické linky jednotlivých skladeb. Dunivá basa je onou tajemnou předzvěstí blížící se bouřky a mnohdy splývá s kytarovými pasážemi v ohnivé kouli nepoddajného běsnícího živlu. A ačkoliv ani jeden z instrumentů neobnažuje příliš své sólové vnady, svou rytmickou úlohu plní důsledně a svědomitě. Sám Perkonas pak vložil do rukou bicmana Cezara, známého též z polské death-metalové smečky DOMINIUM, úderovou energii, s níž vládne bicí sestavě. Od načasovaného pomalého tlukotu, jež mnohdy vychází z nitra orchestrálního hávu, až k rychlejším černým vibracím jsou bicí po boku kytar kovovou kostrou všech skladeb, na kterou se nabalují proměnlivá symfonická mračna.
S hlavou v oblacích, zaslepena vlastní pokrokovostí, prohlašují se i ta nejubožejší seskupení za symfonické majestátní lodě, jimž do plachet vane mocný vítr odkazu klasických skladatelů. Ovšem jak směšných pokusů se ve většině případů dočkáme! TVANGESTE mají v tomto směru přece jen šťastnější ruku. Jejich promyšlené angažmá violistky, členky Baltického symfonického orchestru, dodává nahrávce potřebný punc neposkvrněné klasické oduševnělosti. Tato potřebná energie však stačí pouze na to, aby se ruská bárka pomalu dostala do hlubších, neproniknutelných vod studeného Baltu. Vždyť již jen úvodní „Introduction“ spíše vykresluje dojemný příjezd Williama Wallace na rodné svahy sychravých skotských vršků. Kdykoliv se pak rozhrne nelítostivá opona kovové šedi a na prkna svým majestátním krokem vejde múza smyčcových klasiků, do sálu pronikne chvění romantizujícího baroka, v němž dominantní úlohu hraje podzimní viola, zkušeně hýčkaná ospalými prsty svírající nostalgie. Místy se teskný hlas violy proplétá mezi dešťovými kapkami jako zbavený veškerého životního optimismu a najde uspokojivé světlo života až v závěru své cesty – v komorním partu, jehož notový zápis má své přímé předky v partiturách samotného Johanna Sebastiana. V poklidnějších pasážích pizzicatovou zvonkohrou rozkvétá pod burácejícím hromobitím kytar jarní příroda a na probouzející se dravé a masivní kořeny elektrického života se pak nalepují znervózňující údery klavírních etud, rozverných triol i těžkých kvartol, které se povětšinou jen poníženě drží hlavního motivu dané skladby. Ve výhni dravé konkurence metalové scény však i přesto tato pruská smečka povyšuje pojem symfonický na vyšší stupeň oné pravé podstaty, která je mnohým spolkům vzdálená několik světelných let. A právě o to více zamrzí, že TVANGESTE nevtiskli této klasické složce vlastní tvář a výraz, který by okouzlil, upoutal, odzbrojil a stal se vyhledávanou drogou. Takto se pouze klaní klasickým postupům, jež zejména v podání jednorukého klavírního přednesu vyznívají pro mne přinejmenším rozpačitě.
Uspokojení z vokálních složek se však dočkají oba znesvářené tábory. Celým opusem frázuje děsivý blackový vokál černého přízraku Mirona, jehož jedovatý zápach vládne bezesporu nejednou hypnotickou přísadou a má tendence usadit se po dobu nahrávky hluboko v roklinách části mozku obsahující agresivní a zvrhlé lidské sémě. Kontrastem k tomuto ďábelskému kázání jsou pak zpívané party komorního chorálu – vycházejícího z velké části ze středověké kantáty – pevného mužského hlasu a zářivého ženského mezosopránu, jenž však místy ztrácí své magnetické kouzlo ne zcela obvyklým zabarvením a částečně i přednesem.
Je-li vaší srdeční záležitostí velmi zdárně symfonicky podkreslená černá malba, se špetkou paganského ducha, uzavřena do bohatě zdobeného rámu hudebních aranží, pak nelze než nahrávku „Firestorm“ vřele doporučit. Je v ní obsažena velká část duše samotných aktérů a odmyslíme-li si několik ne zcela vydařených idejí, pak se „Firestorm“ může hlasitě vysmát většině západních warpaintových těžkooděnců.
8 / 10
Michael 'Miron' Chirva
- kytary, vokál
Naturelle Chirva
- klávesy, orchestrální party
Nikolaj Kazmin
- kytary
Vano Maioroff
- basa
Victoria Koulbachnaja
- klávesy
Olaa
- zpěv
Cezar Mielko
- bicí (host)
Ekaterina Sapogova
- viola, orchestrální party
Prussian Chamber Choir, Baltic Symphony Orchestra
-
1. Introduction
2. Raven
3. Birth Of The Hero
4. Fire In Our Hearts
5. Perkuno's Flame
6. Godless Freedom
7. Storm
8. Tears
Firestorm (2002)
Damnation of Regiomontum (2000)
Thinking... (demo) (1998)
vyborna deska .....Mluvil jsem s Mironem po ICQ a rikal ze na podzim büdou tocit ve studiu novy material a take bocni projekty .....tedy je na co se tesit
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.